Asi není nikoho, kdo by jako malý nesnil o tom, že si bude moci popovídat se zvířaty. A jak jsme u některých druhů objevovali jejich inteligenci, tuto myšlenku převzali v minulém století i vědci. Ty začalo zajímat, zda by některé skutečně inteligentní druhy bylo možné naučit lidské řeči.

Samozřejmě k tomu využívali ty druhy, které nám jsou vývojově nejblíže, nebo jsou známy svou inteligencí. Zdaleka nejznámější jsou pak pokusy s gorilami či šimpanzy. Ti sice nemají hlasové ústrojí uzpůsobené tak, jako lidé, což jim brání mluvit v tom smyslu, jak to chápeme my. Na druhou stranu však mají stejně ohebné ruce. To znamená, že by teoreticky mohli zvládnout hovořit za pomoci znakové řeči.

Je pravdou, že z fyzického hlediska jim v tom nic nebrání – všichni velcí primáti, ke kterým náležíme i my lidé, mají stejně uzpůsobené ruce, a mohou tedy bez problému provádět stejná gesta. Zbývalo tedy jen ověřit, zda je možné skutečně šimpanze či gorilu naučit tímto způsobem mluvit.

Byla uskutečněna celá řada pokusů, kdy se trenéři pokoušeli své svěřence naučit významu nejrůznějších znaků. Avšak ačkoliv dosáhli určitého úspěchu (například si dokázali říci o potravu, případně že si chtějí hrát), nepodařilo se jim naučit je komplexním výrazům či tvorbě vět.

To se může zdát divné, koneckonců primáti jsou velmi inteligentní, a navíc i naši nejbližší příbuzní. Nemělo by tedy být nic tak těžkého je naučit mluvit v komplexních větách. To se však nestalo. Zdá se, že jejich mentální kapacita na něco takového zkrátka nestačí.

Když se však nad tím zamyslíme, není to tak udivující. Přeci jen se nejedná o lidi v kožichu, nýbrž o jiný živočišný druh, který má zcela specifický životní styl a potřeby, odlišné od těch našich. Jednoduše řečeno, nepotřebují dávat dohromady komplexní a složitá sdělení, a tak k tomu jejich mozek není uzpůsoben.

Na to bychom měli myslet pokaždé, když se nám zdá, že se nějaké zvíře chová takřka jako člověk. Chování totiž může být podobné, avšak důvod, proč jej provozuje, zcela odlišný.