Asi není nikoho, kdo by jako malý nesnil o tom, že si bude moci popovídat se zvířaty. A jak jsme u některých druhů objevovali jejich inteligenci, tuto myšlenku převzali v minulém století i vědci. Ty začalo zajímat, zda by některé skutečně inteligentní druhy bylo možné naučit lidské řeči.

Samozřejmě k tomu využívali ty druhy, které nám jsou vývojově nejblíže, nebo jsou známy svou inteligencí. Zdaleka nejznámější jsou pak pokusy s gorilami či šimpanzy. Ti sice nemají hlasové ústrojí uzpůsobené tak, jako lidé, což jim brání mluvit v tom smyslu, jak to chápeme my. Na druhou stranu však mají stejně ohebné ruce. To znamená, že by teoreticky mohli zvládnout hovořit za pomoci znakové řeči.

Je pravdou, že z fyzického hlediska jim v tom nic nebrání – všichni velcí primáti, ke kterým náležíme i my lidé, mají stejně uzpůsobené ruce, a mohou tedy bez problému provádět stejná gesta. Zbývalo tedy jen ověřit, zda je možné skutečně šimpanze či gorilu naučit tímto způsobem mluvit.

Byla uskutečněna celá řada pokusů, kdy se trenéři pokoušeli své svěřence naučit významu nejrůznějších znaků. Avšak ačkoliv dosáhli určitého úspěchu (například si dokázali říci o potravu, případně že si chtějí hrát), nepodařilo se jim naučit je komplexním výrazům či tvorbě vět.

To se může zdát divné, koneckonců primáti jsou velmi inteligentní, a navíc i naši nejbližší příbuzní. Nemělo by tedy být nic tak těžkého je naučit mluvit v komplexních větách. To se však nestalo. Zdá se, že jejich mentální kapacita na něco takového zkrátka nestačí.

Když se však nad tím zamyslíme, není to tak udivující. Přeci jen se nejedná o lidi v kožichu, nýbrž o jiný živočišný druh, který má zcela specifický životní styl a potřeby, odlišné od těch našich. Jednoduše řečeno, nepotřebují dávat dohromady komplexní a složitá sdělení, a tak k tomu jejich mozek není uzpůsoben.

Na to bychom měli myslet pokaždé, když se nám zdá, že se nějaké zvíře chová takřka jako člověk. Chování totiž může být podobné, avšak důvod, proč jej provozuje, zcela odlišný.

Najdou se lidé, kteří mají tendenci své zvíře brát naprosto všude, kam jdou nebo jedou. Opravdu si myslíte, že vaše zvíře bez vás nezvládne být do doby, než se vrátíte? Jsou lidé, kteří kdyby mohli, tak svého psa berou dokonce i do práce a je jim jedno, jakým způsobem by s daným zvířetem do dané práce cestovali.

Člověk by to opravdu neměl přehánět. Je sice hezké, že máte vaše zvíře rádi, ale opravdu je potřeba, abyste jej s sebou brali všude? Jsou dokonce i lidé, kteří se pokusí svého psa vzít i na výlet do Zoo. Opravdu si myslíte, že je něco takového dobrý nápad?

Skutečně se najde mnoho lidí, kteří svého psa tahají naprosto všude a to nejen takového, který je malý, ale i takového, který zrovna malý není.

Mnoho lidí dokonce neřeší ani to, že jsou místa, kde je zakázáno přijít se zvířaty a kolikrát se jsou schopni pohádat, aby jejich miláček s nimi mohl jít. Někteří lidé prostě nejsou schopni pochopit, že jejich zvíře s nimi jít nemůže a to i když s ním cestovali až na dané místo.

Cestování se zvířetem je také něco, nad čím by se lidé měli zamýšlet. Pokud byste měli jet na dovolenou, je možné, že by dané zvíře mělo s dlouhým cestováním problém. Je daleko lepší, pokud se s někým domluvíte, jestli byste u něj mohli na nějakou dobu vaše zvíře nechat a to do doby, než se vrátíte. Je to daleko lepší, než složitě řešit a vymýšlet, jak to udělat.

Mnoho zvířat navíc změnu prostředí příliš neocení a to zejména, pokud se jedná o změnu prostředí na krátkou dobu.

Cestování se zvířaty bývá problematické a pokud ještě navíc na místě zjistíte, že zde zvířata nemají co dělat, je jasné, že z toho nebudete nadšeni, protože vám nezbude nic jiného, než nechat dané zvíře v autě, kde mu to nemusí být zrovna příjemné. Nejlepší je se zvířetem vůbec necestovat, pokud s ním nepotřebujete například na veterinu. I pro dané zvíře je mnohem lepší, pokud jej nevozíte z jednoho místa na druhé. Některá zvířata to opravdu nemusí dobře nést.

Jak jste na tom vy a zvířata? Také patříte k těm lidem, kteří přímo zbožňují zvířata? Pokud ano, tak jako já, tak jsem opravdu hodně ráda. A je to také kvůli tomu, že jsem se zvířaty vlastně vyrůstala. A už jako malá holka už jsem se narodila do té rodiny, která měla veliký statek a měli jsme doma tolik zvířátek, že byste to ani nespočítali. A nespočítali byste ani naše zvířata, kdybyste se snažili, jak byste chtěli. Protože bylo jich tolik, že by to snad nespočítal ani odborník. A přiznávám se, že i moji rodiče mi stále říkali, že ani oni sami neví, kolik těch zvířat mají, protože oni měli tolik hus a kačen nebo koz a ovcí, že to vážně nešlo spočítat.

Asi jak by taky šlo, když ta zvířata stále jenom běhala a přemisťovala se, takže nebylo ani možné je spočítat. A protože jsem milovala zvířata už od malička, tak já jsem prý k narozeninám, kdy jsem stavila svůj první rok, dostala malé štěně. Tento roztomilý malý pejsek byl německý ovčák, kterého jsem milovala nadevše. Samozřejmě, že si tento svůj dárek k prvním narozeninám vůbec nepamatuji, akorát si vzpomínám, že vydržel do mých osmnácti let.

Takže to vlastně byl takový můj kamarád od narození. Lepší dárek jsem ani dostat nemohla! A musím uznat, že to je vlastně originální dárek, protože když dítě vyrůstá s nějakým zvířátkem, tak podle mého názoru to dítěti jenom prospěje. Má větší cit a také bude lépe chápat, jak se zvířaty zacházet. Všichni víme, že mnoho lidí třeba také svá zvířata trápí, i když ví, že zvíře prožívá také stejnou bolest, stejně jako člověk. Zvířátka se musí milovat a mazlit, aby se nic nestalo a aby byla u nás v rodině šťastná. A kdo nemá čas na to, aby se o zvířata staral, tak ten ať si žádné zvíře ani nepořizuje. Lepší radu pro takové lidí opravdu nemám. A když se bavíme o zvířatech, tak také máte nějaké doma?